Tréninky

73 mil aneb do cíle ještě sakra daleko…

http://www.kpc-praha.cz/joomla1.5/index.php?view=image&format=raw&type=img&id=899&option=com_joomgallery&Itemid=131

Fascinace závodem 1000 mil došla naplnění a já dospěla k rozhodnutí projet si část trati. Cíl byl jasný - získat představu, jakých kopkovin je Kopka schopen (jak trať může vypadat), zjistit, kolik jsem schopna ujet a jak se pojede se zátěží (naposledy jsem to absolvovala před nějakými 10 lety na Třeboňsku a zařekla se, že už ne, ale člověk míní…).

Od Tomáše jsem nafasovala know-how a nezbytnou GPS, od Ládi nosič, Robajs se postaral o přípravu erbéčka.

Dramatická byla už cesta na nádraží, kdy se za mými zády ozvala rána. Lekla jsem se, že moje výprava skončí dřív, než vůbec stihla začít, ale naštěstí se ukázalo, že to nebyl nosič, ale pásek, kterým jsem měla upevněnou bagáž zamotaný do devítikolečka. Nakonec tedy řešitelný problém, i když od té chvíle mi leželo v hlavě, že má výbava má určité trhliny, neboť nemám žádný rezervní.

Vybraný úsek trati nebyl náhodný a měl hned několik předností. Jednak z ohlasů bylo zřejmé, že se na něm účastníci závodu dost natrápili, jednak byl z Prahy nejblíž, navíc luxusním spojením. Na trasu jsem najela v Dolním Žlebu. Přes opuštěné partie Českého Švýcarska a později Šluknovského výběžku jsem dojela do Horní Poustevny.

Původní idea byla, že pojedu do večera a přespim někde v penzionu. Ač jsem vezla i spacák, doufala jsem, že nebude potřeba. Déšť, trasa vedoucí kolem nádraží vzápětí pokračující nevyzpytatelným terénem, tma a blízkost zázemí v podobě chalupy v Krásné Lípě mě jenom utvrdilo v původním plánu spacák nepotřebovat.

Druhý den jsem se rozhodla nezdržovat návratem zpět na místo, kde jsem trať opustila a pokračovala přímo z Lípy. Moje původní předsevzetí vstát v půl sedmý se zvrhlo, jen co jsem zjistila, že je ještě skoro tma, zaslechla kapky deště bubnující do střechy a představila si vysloužilou bundu, v které bych měla do sloty vyrazit. Opakovaně jsem posouvala budíka a vstala až ve čtvrt na devět. Než jsem se nasnídala a zabalila, byl vyrážecí čas stejný jako předchozí den, tedy v půl 10 (aspoň vim, kde mám rezervy).

Nezanedbatelnou výhodou zdržení bylo, že přestalo pršet, což však neznamenalo, že bych si i tak neužila viditelnosti na krok, všudypřítomného bláta, vlhka a v porovnání s předchozím dnem minimálně dvanáctistupňový pokles teploty. Vyčasilo se až okolo poledního, kdy jsem se střídavě kolmo-pěšky s četnými zastávkami vyškrábala na Luž.

V průběhu dne mě začaly znepokojovat zvuky z předního kotouče. Naštěstí po chvíli odezněly. Za situace, kdy bych s tím stejně nic nezmohla, to byla nejlepší varianta.

Z trasy jsem sjela ve Václavicích, kousek za Hrádkem nad Nisou. V místech, kde by se cesta začala zvedat k Jizerským horám.

Pouhé dva dny mi stačily k pochopení, že:

čím dýl jedete po dobrý cestě, tím je větší pravděpodobnost, že jedete blbě,

bez minimální znalosti technických zákonitostí oprav kola to nepůjde,

je třeba minimalizovat váhu kola,

bude třeba víc trénovat,

i Kopka má srdce (v Hrádku vedl trasu přímo kolem cykloobchodu),

tenhle závod chci najít odvahu jet,

ti, co ho zajeli, jsou hrdinové…